Recenze: Highlander (1986) – nesmrtelní proplouvající staletími zaujmou i dnes

S filmy, které jsem kdysi vyloženě prožíval, se pojí jedna potíž. Asi to znáte taky. Když se na ně podíváte znovu, třeba po deseti, dvaceti letech, vaše vzpomínky úplně nekorespondují s tím, co vidíte. Film je samozřejmě stále stejný, změnila se však doba a hlavně, změnili jsme se my.

Značka Highlander se během let propadla na absolutní dno, byť seriál v němž hrál Adrian Paul, mi tehdy nepřišel vyloženě špatný. K prvnímu Highlanderovi jsem se tak vracel se směsicí obav i nadějí, že to bude fajn. A zklamán jsem rozhodně nebyl.

„Snímek o muži, jehož cesta vede přes staletí a souboji, který začal v roce 1536 na skotských pláních a skončil o čtyři sta padesát let později v New Yorku. Jeho hrdinou je Connor MacLeod, nyní obchodník se starožitnostmi, který se v prologu utká v podzemních garážích Madison Square Garden v souboji meči s neznámým mužem,“ píše v anotaci Bontonfilm.

Highlander vypráví o nesmrtelných, kteří proplouvají staletími, aby nakonec zbyl jen jeden z nich. A doba posledního střetnutí se přiblížila právě teď, v současnosti, což znamená v osmdesátých letech v New Yorku. Na Highlanderovi jsou zajímavé právě četné retrospektivy, v nichž se podíváme například do středověku, prožijeme jeho první smrt, lásku a podobně.

Christopher Lambert pro mě nikdy nebyl vzor nějakého skvělého herectví, ale role mu sedla, Sean Connery v roli mentora je perfektní a Kurgan (Clancy Brown) stále patří mezi nejcharismatičtější padouchy vůbec.

Efekty z dnešního pohledu nejsou žádná sláva, je tam spousta výbuchů přesně ve stylu osmdesátek, ale neurazí. Tj. Nevypadají směšně. Zklamáním pro mě jsou jen bojové scény. Nejde ani tak o choreografii, jako fakt, že je až moc vidět, že Christopher Lambert a další to s mečem neumí. V tom už je dnešní produkce jinde. Ale ta hudba. Queeni zkrátka nestárnou.

Pokud se vám Highlander líbil kdysi, je velká šance, že vás nezklame ani dnes. Je to film, který zaujme i ty mimo okruh fandů osmdesátek.